1. Mají otopná desková tělesa vnitřní ochranu vůči korozi a jaká je jejich životnost?
Otopná desková tělesa mají kvalitní vnější povrchovou ochranu, žádná z nich však nemají speciálně chráněný vnitřní povrch. Ochrana vnitřního povrchu je zajištěna vodou v otopném systému. Kyslík obsažený ve vodě, chemicky zreaguje na povrchu s ocelí za vzniku určitého množství koroze. Po ukončení těchto korozních reakcí je v okruhu spotřebován veškerý volný kyslík a chemický proces se zastaví. Je velmi důležité, aby se otopný systém dal bez problémů odvzdušnit a zbytečně nedocházelo k opětovnému napouštění a vypouštění. Životnost otopných deskových těles úzce souvisí se správným návrhem a provozováním otopného systému. Aby byla co nejvyšší, jednoznačně doporučujeme instalaci uzavřených systémů bez rizika dodání kyslíku a ostatních vzdušných plynů do otopného systému. Při správném provozování dosahuje životnost otopných deskových těles 30 a více let.
2. Mohou se panelové radiátory instalovat v koupelnách?
Běžná otopná desková tělesa nejsou určena do vlhkého prostředí. Jejich korozní odolnost při vlhkosti prostředí nad 70% se výrazně snižuje. Za tímto účelem byly proto vyvinuty pozinkovaná tělesa. Svým vzhledem se tato tělesa nijak neodlišují od běžného výrobku. Elektrolyticky nanesená vrstva zinku je ukryta pod polyesterovým nátěrem odstínu RAL 9016. Sortiment je vzhledem k dosažení maximální korozní odolnosti zúžen na modely bez přídavných konvektorových plechů. Podrobnější informace o pozinkovaných tělesech naleznete v sekci Produkty.
3. Jak zajistit topný systém před zamrznutím?
V případě, že nechceme nebo nemůžeme otopný systém používat během celé topné sezóny a z ekonomických důvodů jej ani nechceme temperovat, je třeba naplnit tento systém nemrznoucí směsí. Existují nemrznoucí směsi určené právě k tomuto účelu jako například Alycol Termo, Fridex EKO, Flamix Termo a podobně. Otevřený systém naplníme těmito přípravky jednoduše přes expanzní nádobu. Uzavřené systémy lze naplnit po částečném nebo úplném vypuštění okruhu například přes nejvyšší bod (automatický odvzdušňovací ventil nebo přímo do otopného tělesa). Důležité je zachovat předepsaný poměr vody a nemrznoucí směsi a po doplnění nechat běžet čerpadlo okruhu dostatečně dlouhou dobu, aby se zajistilo dokonalé promíchání.
4. V čem je problém, když otopné těleso nehřeje nebo je teplé pouze zčásti?
Příčin tohoto jevu může být několik. První z nich je předimenzované otopné deskové těleso. Stává se to při špatném odhadu tepelných ztrát, případně došlo-li ke změně tepelně-izolačních vlastností konstrukce (zateplení). Instalované otopně těleso v tomto případě musí dodat podstatně méně tepla než je schopno. Je to podobné jako pomalá jízda ve výkonném autě. Tuto příčinu můžeme vyloučit v případě, že ve vytápěném prostoru je při slabém ohřevu tělesa chladno. Pravděpodobnou příčinou je nedostatečný průtok, který může vyplývat buď z nesprávné instalace otopného tělesa (dlouhá odbočka od základní větve) nebo špatného přednastavení termostatického ventilu. V každém případě se obraťte na správce otopné soustavy nebo montážní firmu.
5. Co je příčinou hluku v radiátorech?
Otopná soustava bývá často zdrojem hluku, který má různé podoby a tedy i různé příčiny vzniku. Téměř nikdy ale není samotnou příčinou hluku otopné těleso. Pokud se jedná o zvuk podobný šplouchání, resp. bublání vody, půjde pravděpodobně o špatné odvzdušnění otopného tělesa. Každý těleso by mělo být vybaveno vlastní odvzdušňovací zátkou a mělo by být vhodně spádováno. Odvzdušňovací zátka má být na nejvyšším místě, na opačné straně než je ventil. Ve starších systémech je odvzdušnění radiátorů řešeno opačným uspořádáním těles, to znamená, že nejvyšší místo je v místě napojení – u ventilu. Vzduch tak má možnost unikat do stoupačky a opustit soustavu na nejvyšším místě. Nové regulační ventily řízené termostatickými hlavicemi tvoří vzduchu obvykle větší překážku než klasické uzavírací ventily. Při větším objemu vzduchu v tělese, například při opětovném napuštění po opravě, je pak odvzdušnění dosti zdlouhavé a často ne 100 % úspěšné. Pomoci si můžeme částečným uvolněním závitu ventilu a tím vypuštění uzavřeného vzduchu. Odvzdušnění těles není dobré podcenit a zanedbat. Kromě poklesu tepelného výkonu hrozí i zvýšené riziko koroze.
Šumění až syčení se vyskytuje velmi často. Je způsobováno vysokým rozdílem tlaku na regulačních ventilech. Ventily uzavírají průtok vody do těles v závislosti na nastavení termostatických hlavic. Při uzavírání ventilů dochází ke zmenšování průřezu průtoku a tím i k nárůstu rozdílu tlaku před a za ventily. Zvyšuje se tím rychlost proudění kapaliny přes ventil. Správně navržená soustava musí na takové tlakové změny reagovat a vyrovnávat tlakové rozdíly přes regulační armatury na stoupačkách. Pokud tomu tak není, vzniká nepříjemný sykavý zvuk, který zejména v nočních hodinách může působit velmi nepříjemně a rušivě. Hladina hluku může být o to větší, pokud otopná voda obsahuje vzduchové bubliny. Někdy postačí větší pootevření ventilu, jindy hluk nezmizí ani při jeho maximálním otevření. K odstranění tohoto jevu je nutný zásah odborníka, mnohdy je nutná změna nastavení vyrovnávání diferenčního tlaku.
Klepání, ťukání či vrzání jsou zvuky, které nejčastěji způsobuje tepelná dilatace přívodního potrubí. Potrubí se při ohřevu roztahuje a pokud jsou průchody mezi jednotlivými patry resp. místnostmi zazděné, bez možnosti volného pohybu potrubí vzniká napětí, které v konečném důsledku způsobuje hluk. To se děje na stoupačkách nebo i odbočkách pro připojení jednotlivých těles. Zde vzniká změna teploty média vlivem otevírání a uzavírání ventilu během regulace. Náprava nebývá jednoduchá. Již během stavebních prací je nutno počítat s dilatací potrubí a umožnit mu volný pohyb. Dodatečné řešení situace spočívá v lokalizaci problémových míst a následném vybourání pevných uložení potrubí a vyplnění jejich pružným uložením. V případě otopných těles je částečným řešením použití závěsných konzol dovolujících pohyb ve vodorovném směru.
Pískání nebo klepání může být projevem chyby v napojení otopných těles. Stává se to při opačném připojení těles typu Ventil Kompakt (VK). K záměně přívodu a zpátečky může snadno dojít hlavně při současné instalaci těles s pravým a levým připojením na jedné větvi. Pozice přívodu a zpátečky se zrcadlově mění. Obecně platí zásada, že zpátečka se nachází vždy blíže boční hraně tělesa. Při opačném připojení voda vstupuje do integrované regulační vložky z opačné strany, což má za následek rozkmitání kuželky ventilu spojené se zvukovými efekty. Intenzita a charakter zvukového projevu chyby se mění v závislosti na průtokovém množství a pracovním tlaku v soustavě. Opačné připojení má rovněž negativní dopad na tepelný výkon, který poklesne přibližně o jednu třetinu.
6. Jakou vodu použít pro otopný systém?
Otázka na požadované vlastnosti otopné vody je kladena velmi často. Kvalita vody ovlivňuje chod a životnost celého otopného systému. Většinou se jako plnící médium používá pitná voda. To, že je voda klasifikována jako pitná, ale nezaručuje její vhodnost pro otopné systémy. Důležitými parametry jsou tvrdost, kyselost, obsah solí a rozpuštěných plynů.
Tvrdost vody souvisí s geologickým podložím a půdními poměry. Ve vyšších polohách s žulovým podkladem bývá voda měkčí, v nižších polohách díky vápencovým horninám naopak tvrdší. Tvrdost vody nám určuje množství vápenatých a hořečnatých solí obsažených ve vodě. Během provozu systému právě tyto soli tvoří na teplo výměnných plochách kotlů nerozpustné uhličitany – vodní kámen. Obvykle se jedná o kotlové výměníky. Vrstva vodního kamene může na těchto plochách narůstat a po čase dochází k jeho odlupování a roznášení do systému, kde způsobuje ucpání jednotlivých armatur. Výsledkem je nejen pokles výkonu kotle, ale také postupné vyřazení regulačních armatur z činnosti. Navíc se při tvorbě vodního kamene uvolňuje do vody oxid uhličitý, který působí korozivně a zároveň obohacuje soustavu o nežádoucí plyny. Takovou soustavu je nutno neustále doplňovat o další vodu. Tento cyklus doplňování a zanášení systému vodním kamenem končí ucpáním výměníku, resp. ventilů.
Tvrdost vody se určuje například v německé stupnici tvrdosti (°d nebo dH°). Na baleních pracích prášků je často rozdělena na 4 stupně:
| 1 | 0 – 7 °d | měkká |
|---|---|---|
| 2 | 7 – 14 °d | středně tvrdá |
| 3 | 14 – 21 °d | tvrdá |
| 4 | nad 21 °d | velmi tvrdá |
Tvrdost vody se v Čechách pohybuje obvykle od 5 °d po 35 °d.
Pro otopné systémy se hodí voda s tvrdostí nepřesahující 5,6 °d. Pro srovnání lze uvést jiné odpovídající jednotky:
| Německý °d | Francouzský °f | Anglický °e | Americký gr / gal | mmol /litr |
|---|---|---|---|---|
| 5,6 | 10,0 | 7,0 | 5,8 | 1,0 |
Hodnotu tvrdosti vody by vám měl poskytnout váš dodavatel pitné vody. Je ale sporné, nakolik přesný údaj od něj dostanete. Proto je jistější vždy přeměřit tvrdost používané vody přímo na místě. Tvrdost vody lze změřit orientačně například pomocí testovacích sad pro akvaristy. Ty mohou být založeny na indikačních papírcích nebo na speciálních přípravcích (methyloranž), které se přidávají do vzorku tekutiny po kapkách, dokud nezmění barvu. Každá kapka představuje například 1°d. Samotnou úpravu vody však doporučujeme nechat na specialistech. Je to vždy levnější než později platit za odstraňování vzniklých škod na systému.
Významný faktor ovlivňující korozní odolnost otopného systému je kyselost – pH. Díky nestálosti chemických vazeb vody se může za určitých podmínek měnit její chemické složení a tím i její kyselost. Neutrální voda má hodnotu pH = 7. Čím nižší hodnota pH tím je voda kyselejší a naopak, čím vyšší hodnota pH tím je více zásaditá. Pro otopnou vodu je třeba nastavit hodnotu pH podle odolnosti použitých materiálů v otopném systému. Hodnotu pH lze změřit například pomocí indikačních papírků.
Přestože pro systém s různými materiály jako ocel a měď zvolíme pH, které je z hlediska korozních procesů co nejšetrnější, může dojít například ke elektrochemické korozi. Ta je vyvolána vysokým obsahem solí ve vodě označované také jako solnost. Solností či lépe řečeno mineralizací se vyjadřuje součet všech solí rozpuštěných ve vodě. Jedná se především o kationty Na+, K+, Fe+ a anionty Cl–, SO42-.
Jejich obsah ve vodě lze specifikovat vodivostí. Vodivost (obsah iontů) je udávána v µS (mikrosiemens) a je měřitelná konduktometrem. Pro otopné systémy je vhodná voda s vodivostí do 0,5 µS/cm.
Plyny se vyskytují ve vodě rozpuštěné. V otopné vodě se jedná především o dusík, kyslík a oxid uhličitý. Obsah rozpuštěných plynů ve vodě závisí na její teplotě a tlaku. Rozpustnost klesá s narůstající teplotou a klesajícím tlakem. Tento jev je zřejmý při otevření láhve syceného nápoje. Náhlý pokles tlaku způsobí objevení se bublinek oxidu uhličitého, které byly až do této chvíle rozpuštěny ve vodě. V přírodě voda při atmosférickém tlaku běžně obsahuje rozpuštěné plyny a to kyslík až do 11 mg/l a dusík 18 mg/l. Dusík je sice inertní plyn, ale jeho větší množství v systému vede k poruchám cirkulace. Bezproblémové koncentrace dusíku ve vodě musí být nižší než 15 mg/l. Pro otopný systém jsou největší hrozbou především kyslík a oxid uhličitý. Tyto plyny způsobují korozi systému. Velkou část plynů lze ze systému odstranit odvzdušněním. Samozřejmě to není možné udělat 100%. Zbytkový kyslík a oxid uhličitý se spotřebuje při korozních reakcích, které se časem zastaví. Pokud ovšem nadále dochází k pronikání kyslíku do soustavy, je toto nejčastější příčinou koroze systému. 1g O2 zkoroduje 2,6g Fe za vzniku až 4,13g Fe(OH)3, tedy rzi za současného vzniku 1,4.10-3 m3 vodíku. Zdrojem vnikání kyslíku mohou být netěsnosti jednotlivých prvků systému, nevhodná nebo špatně řešená expanzní nádoba, propustnost některých plastových prvků, ale především je to doplňovaná voda.
